Triptych karlovských studií se pokouší na několika příkladech zachytit konkrétní problémy jak Karlovy osobnosti, tak především doby, v níž žil. První část je pokusem o nový pohled na jeden ze způsobů Karlovy sebeprezentace. Druhá část triptychu je věnována problematice českého středověkého nacionalismu a národního vědomí. Klade za cíl částečně relativizovat genetické pojetí rozvoje těchto jevů v průběhu 14. století a zároveň se snaží poukázat na úlohu intelektuálů při formování nacionalismu a národního vědomí v českém prostředí. Na příkladě několika generací kronikářů ukazuje, že intelektuálové na jedné straně citlivě reflektovali dobové společenské představy, na straně druhé však v mnoha ohledech do těchto představ vědomě vnášeli názory, jež byly ve společnosti prozatím přítomny pouze podprahově a hrály zcela okrajovou úlohu. Na druhou část navazuje část třetí, ohledávající způsob, jakým duchovní vzdělanci 14. století nakládali se staršími hagiografickými texty a jak je přizpůsobovali dobovým kritériím laické zbožnosti.