Po úspěšné knize o českých exulantech 20. století Velikáni a malikáni napsal Ota Ulč knihu o svém přátelství s Josefem Škvoreckým na americkém kontinentu. Osobně se poznali teprve za mořem na Cornellově univerzitě v Ithace v roce 1969. Bylo to setkání náhodné, ale od začátku si náramně rozuměli, přestože mezi nimi byl podstatný rozdíl: "On byl mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula." Dalších čtyřicet let si byli nejbližšími přáteli a to platilo i o jejich rodinách. Josef Škvorecký žil v kanadském Torontu a Ota Ulč v americkém Binghamtonu, a tak nemohli být spolu denně v osobním styku. Vynahrazovali se to korespondencí, která je součástí této knihy. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Škvorecký pobídl Ulče, který se dostal do Ameriky o deset let dříve a publikoval anglicky, aby začal psát knihy zase česky, a to je přivedlo ke spolupráci na poli literatury. Pravidelně se navštěvovali a se svými rodinami se vydávali i na několikaměsíční cesty. Rádi si všímali podivuhodných zvláštností a možných nemožností, s kterými se dá šedivá skutečnost snadněji přežít, jak oba věřili. Sem patří i příběh, kdy Škvoreckému připisovali české feministky vytvoření slova harašení, ale jak v jednom svém článku Josef Škvorecký potvrdil, harašení vymyslel už dávno předtím Ota Ulč, který měl na své univerzitě s feministkami divoké zkušenosti. Vedle těchto zajímavých podrobností, o kterých autor s velkou chutí vypráví a zasazuje je do širších souvislostí, je jeho kniha nejlepším svědectvím o Škvoreckých, přináší nová fakta a přispívá k pochopení starých mýtů.