Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.