Arnošt Vaněček (1900–1983), uznávaný překladatel americké, především černošské poezie, odkazuje titulem svého románu z roku 1938 k obrazu Vor Medúzy francouzského romantika Theodora Géricaulta: slavné scéně zániku a smrti, jejichž příčina spíše než z vnějšku přichází zevnitř lidského společenství. Vaněčkovo podobenství o rozkladu a umírání společnosti je zjitřené úzkostí neklidné Evropy konce třicátých let. Aluzí je tu ovšem mnohem víc – od upomínek k textům E. A. Poea nebo T. S. Eliota, k soudobé filozofii i marxisticky sociologizující politické rétorice, až po pevné zakotvení v repertoáru motivů a v jazyce dobové imaginace literární i výtvarné. Surrealistické snové vize i bizarní obraznost tu stojí na tenké hranici s existenciálními nejistotami ze sebe, ze světa, z davu a mezilidských vztahů, jež jsou přítomny zejména v hrdinově zaujetí ženskými postavami. Román doprovází obsáhlá studie literárního historika Vladimíra Papouška, který dílo zasvěceně a novátorsky zasazuje do širokého, především výtvarného kontextu.