Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se nejdřív zdálo nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, jaké kdy komunistická ČSR zažila. Ze staré pevnosti, postavené kdysi na obranu proti Turkům, uprchla šestice politických vězňů – pět Čechů a jeden americký Slovák –, z nichž hned pět zde mělo strávit zbytek života. První ze tří svazků se zaměřuje na osudy hlavních aktérů, kteří prokázali nevšední odvahu. Jednotlivé kapitoly zachycují odbojovou činnost aktérů, pokud nějaká byla, širokou škálu spolupracovníků, zatčení, pobyt ve vazbě a výslechy, soudní procesy, v nichž byli odsouzeni k trestům smrti, které byly posléze změněny na doživotí. Popisuje jejich vězeňskou anabázi až po pobyt v Leopoldově, nejstřeženější věznici v zemi, kam doputovali jako nejtěžší zločinci. Druhý svazek pojednává o samotném útěku z Leopoldova. Ve dvaapadesátém roce se z odvážných mladých mužů, politických vězňů, stali prchající štvanci. Každý chybný krok znamenal nebezpečí zatčení. Jejich anabáze na útěku vypovídají o stavu tehdejší české a slovenské společnosti mnohé – jestliže se za války vědělo, komu se dá věřit a před kým se mít na pozoru, nyní nebylo často zřejmé, na čí straně kdo stojí, jak se kdo zachová. Třetí svazek líčí poměry ve staré pevnosti, kde trpkost a každodenní tíhu existence v padesátých letech pociťovali muži různého přesvědčení, vyznání, povolání a věku. V tíživé době, kdy se uplatňovalo „třídní“ pojetí trestu a náčelníci věznice s dozorci byli instruováni, že s odsouzenými nemají mít žádné slitování, si zde prožili své. Jednotlivé kapitoly popisují, kdo se jak za mřížemi choval, jak proběhla vzpoura v Leopoldově v srpnu 1955 a jaký vzkaz vyslali vězni na Západ. Závěrená kapitola je truchlivou bilancí – kteří muži už branou vězení neprošli a zemřeli za mřížemi naplňujíce tak dobové tvrzení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova vynáší.