Román Tišitel (1964) je druhou částí volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922—1986), jednoho z nejoriginálnějších argentinských spisovatelů 20. století. Leitmotivem prózy, jejíž děj se odehrává, jak Di Benedetto říká, „v jakémsi městě v Jižní Americe, v pozdní poválečné době“, je hluk, který bezohledně prostupuje všemi a vším a tvoří tak jistý řád reprezentující svět. Bezejmenný vypravěč vede obsesivní a nikdy nezavršený boj proti jeho působení, které v něm přerůstá až ve vědomí jakéhosi ontologického prokletí. Marnost úsilí o jeho eliminaci, jíž nelze jakoukoli zákonnou cestou dosáhnout, podtrhuje erozi osobních vztahů a konečné ztroskotání hlavního hrdiny. „Mezi argentinskými spisovateli je Di Benedetto jedním z mála autorů, který dokázal vypracovat svůj vlastní styl, založený na přesnosti a úspornosti, a který navzdory své lakoničnosti a zdánlivé výrazové chudobě přechází mezi mnoha nuancemi a odstíny, od hovorových po reflexivní, od popisných po lyrické, a činí tak s překvapující účinností.”— Z předmluvy Juana Josého Saera