Kainarovy básně dovedou šumět, hřmít i mlčet jako voda. Padají shora i vzlínají nepozorovaně od kořínků, jsou kalné i průzračné, nesou v sobě sedliny smutku i bublají veselím...patří k zemi, k rostlinám i rybám. A jsou lidem jednoduše potřebné. Jako ta voda. Nedozírnost moří i blízkost pramene v trávě - takové je rozpětí Kainarovy tvorby.