Italsky? kulturni? historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejme?na svy?mi „mikrohistoricky?mi“ studiemi – texty zame?r?eny?mi na kaz?dodenni?, loka?lni? a individua?lni? uda?losti, osoby c?i komunity, v jejichz? pr?i?be?zi?ch za?roven? prosvi?taji? obecne?js?i? proble?my dane? doby. V této studii pr?edstavuje na?stup epistemologicke?ho modelu na konci devatena?cte?ho stoleti?, zaloz?ene?ho na c?teni? zda?nlive? nepodstatny?ch, nepatrny?ch detailu? coby symptomu? ne?jake? komplexne?js?i?, pr?i?mo nepr?i?stupne? skutec?nosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).