V současné době je šivejština jedinou ústní variantou mandžuštiny, která se ve skutečnosti užívá. S 20 000 až 30 000 mluvčích je také nejrozšířenějším mluveným tunguzským jazykem. Národ Šive, který žije na severozápadní hranici dnešního Sin-ťiangu, ujgurské autonomní provincie Číny, je tvořen potomky posádky mužů mandžuské armády z 18. století, kteří sem byli posláni poté, co byla oblast obsazena Mandžuy, kteří měli za úkol střežit nově zřízenou hranici mezi Mandžuskou říší a Ruskem. Jakožto vojáci cizí armády zůstali izolováni od domorodého tureckého a mongolského národa, což vyústilo v až zázračné zachování jazyka. V roce 1990, kdy ústní varianty mandžuštiny v historickém Mandžusku zanikly, nebo jsou nyní na pokraji vyhynutí, šivejština stále přežívá jako mluvený jazyk všech generací národa Šive v autonomním kraji Chapchal Sibe a jako jazyk střední a starší generace prakticky ve všech ostatních šivejských osadách Sin-ťiangu. Nyní, přestože je šivejsko-čínský bilingvismus velmi rozšířen, počet šivejsky mluvících, včetně mladých lidí, je stále ještě značně vysoký. Předkládaný popis gramatického fungování dvou hlavních slovních druhů – skloňování podstatných jmen a časování sloves – je dokumentován na příkladech a vzorových textech a poskytuje základní obecné informace o šivejštině a jejích mluvčích. Záměrem této práce je nabídnout čtenáři komplexnější obraz šivejštiny tak, jak je používána v současné době na svém historickém a kulturním území.