Byla vražda Anny Kvašové, spáchaná v lednu 1952, promyšleným činem nebo excesem pachatele? Urychlila kolektivizaci na Kutnohorsku, jak se všeobecně tvrdilo? Došlo v roce 1958 k nalezení spravedlnosti, nebo snad měl tehdy vedený proces blíže k institucionalizované mstě komunistického režimu? Představuje násilná smrt tehdy neznámé funkcionářky stín protikomunistického odboje, či naopak v daném kontextu nastoluje mašínovské otázky? Jak je možné, že proces s takzvanou skupinou Landstoff a spol. se stal ukázkovým příkladem třídně pojímané spravedlnosti v době, kdy doba třídní justice měla být podle mnohých již překonanou minulostí? A proč zapomínáme na to, že kolektivizace, prosazovaná násilím a prostřednictvím perzekucí, vedla k nespočtu lidských tragédií, ve výsledku pak k zpřetrhání tradičních vazeb v sociální struktuře české vesnice, a že represe s ní spojené se staly legitimním zdrojem odporu a odboje vůči komunistickému režimu. Na tyto a další otázky se snaží odpovědět autor této knihy.