O pradávna se říká, že jablko nepadá daleko od stromu. Ale bylo tomu tak u synů našeho největšího panovníka, Karla IV.? Například u jeho prvorozeného? Šel alespoň trochu ve stopách svého otce silného, schopného vládce? Anebo byl slabým panovníkem, zmítaným událostmi, kterým nedokázal čelit? Měl alespoň nějaké zásluhy orozkvět Českého království, či ho vedl pouze do propasti zmatků a zmaru? O nejstaršímu synovi Karla IV. a Anny Svídnické se ví, že rád utíkal před povinnostmi na své hrady a raději lovil, či popíjel, než aby vládnul. Jak asi Václav vnímal sám sebe a svou vládu? Porovnával někdy své kroky s činy císaře Karla – a jestli ano, dokázal se poučit z chyb? Dnes víme, že řád, zákon i pevná ruka panovníkova - to vše na dlouho zmizelo s posledními okamžiky císařovými. Jistě, nějakou dobu ještě království žilo ze setrvačnosti, avšak zanedlouho počalo celé království, a samozřejmě i říše římská, pociťovat nedostatek sebevědomé a zásadové vlády. Chtěl a mohl tomu Václav zabránit? Kdo mu kladl překážky do cesty? Jeho neschopnost, anebo protivníci?