Přehledná práce předního historika umění se zamýšlí nad tím, co je specificky německého na německém umění. Autor na relativně malém prostoru zachycuje postoje Němců k jejich umění od romantismu až po současnost a líčí bouřlivé spory, které se o ně vedly. Jak přesvědčivě dokládá, vizuální umění hrálo v Německu vždy zvláštní roli, jež byla odlišná od jiných evropských zemí, a dobře se v něm zrcadlí jeho bolestný kulturní a politický vývoj po pozdním sjednocení v roce 1871. Bylo to především (ale nejen) vizuální umění, jehož prostřednictvím se Němci snažili najít svou kulturní identitu a v němž projevovali iracionální strach z toho, že budou ovlivněni cizinou. To se nakonec projevilo zvláště silně ve třicátých letech v bojích o moderní umění a expresionismus (jediný skutečně původní německý styl), jež vyvrcholily jeho násilnou likvidací za Třetí říše.