Spandakáriká, „Tantrická píseň božské pulzace“ je považována za dílo, jež předal přímo pán Šiva světci Vasuguptovi na hoře Kailás. Vasuguptův žák, světec Kšémarádža, nazývá ve svém komentáři těchto dvaapadesát veršů srdcem Mahámudry (Velkého kosmického gesta). V knize Jóga Spandakárika představuje Daniel Odier čtenářům překlad původního textu spolu s vlastním komentářem a s komentáři více než třiceti různých tantrických mistrů. Nejstarší mistři Spandakáriky považovali celý vesmír včetně hmoty za vědomí a toto poznání je vedlo k rozvinutí odpovídající jógové praxe. Posvátný tanec Spandakáriky, nazývaný Tándava, je nesmírně jemný a jeho dokonalé zvládnutí vyžaduje tisíce hodin praxe. Překonává však všechny ostatní formy fyzické praxe a umožňuje praktikujícímu, aby vstoupil do kontaktu s vnitřní božskou pulzací. Po zvládnutí třetího stupně jogín či jogínka jsou schopni vyvolat v prostoru Šivův tanec. Toto umění zpodobňují sochy v indických a tibetských tantrických chrámech. Po dosažení tohoto mistrovství není již energie svázána omezujícím vnímáním dvojnosti. Tělo i mysl se proměňují, stávají se nespoutanými a vytvářejí sféru, jež v sobě obsahuje vše, co bylo předtím vně. V knize Jóga Spandakárika předává Daniel Odier toto mizející učení tak, jak jej přijal od svého tibetského mistra Kalu Rinpočheho a od své učitelky, kašmírské jogínky Lalíty Déví. Kromě překladu Jóga Spandakáriky Daniel Odier do knihy zahrnul i ucelený překlad Vidžňána Bhairava tantry, jež patří k nejstarším zdrojovým textům jógy.