První světová válka, konflikt dosud nevídaných rozměrů, se táhla již druhým rokem. Mladý brněnský rodák Slavomír Vácha musel narychlo složit maturitní zkoušku a narukovat, aby podpořil čím dál vyčerpanější rakouskou armádu. Na své cestě po evropských bojištích poznal hrůzy války i utrpení, jež si lidé navzájem působí, a rychle dospěl v muže. Nebylo zbytí, když ve svých osmnácti letech musel velet celému oddílu vojáků. Až do konce války si vedl osobní deník, do nějž zaznamenával její průběh včetně řady kreseb i dopisů. Ve 40. letech, během další světové války, použil deníkové záznamy k sepsání svých pamětí. Paměti Slavomíra Váchy působivě dokreslují, že válka není pouze boj s nepřítelem, ale také s pokrytectvím vlastních velitelů a se sebou samým: s pochybnostmi o víře, se ztrátou vůle žít. V takových chvílích se podpora rodiny, byť na dálku, jen formou dopisů a balíků, prokáže jako zásadní. Autor, povoláním učitel, dokázal dokonale popsat rozmanité zážitky ze dvou válečných let. Od momentů utrpení po paradoxně veselé momenty v zázemí: přátelské vztahy s italskými civilisty, falšování jednodenních propustek domů do Brna a večírky v rakouském Traismaueru. Přestože se svou účastí ve světové válce řadí do takzvané ztracené generace, fakt, že o válečných událostech dokáže psát s nadhledem, ale zároveň s přesvědčivostí přímého účastníka, podává svědectví o síle lidského ducha. Jeho paměti nejsou ani pláčem ztracené generace, ani zlehčováním války. Jsou působivou výpovědí očima vojáka, který válku, do níž byl v mládí proti své vůli vtažen, odsuzuje a který se vždy snaží, i přes obrovské utrpení, udržet si víru v Boha i v člověka.