Pozdní skladby amerického hudebního skladatele Mortona Feldmana (19261987) jsou charakteristické svou extrémní délkou a také tím, že se vzpírají běžně využívaným analytickým metodám. Autor knihy se proto snaží vytyčit nový teoretický model, na jehož základě by bylo možné lépe proniknout do hudebního dění těchto enigmatických kompozic. Publikace vykročuje z tradičního hudebněteoretického diskurzu a představuje ucelenou interpretaci Feldmanových pozdních děl vycházející z deleuzovských/deleuzo-guattariovských pojmů. V knize jsou podrobně rozebírány důležité aspekty skladatelových pozdních kompozic, mezi než spadá opakování omezeného množství hudebního materiálu, nesměřování k žádnému vrcholu, absence zastřešujícího kompozičního systému, volné střídání či kombinování hudebních ploch v průběhu skladeb či zdůrazňování akustických kvalit využitého tónového materiálu. Součinnost těchto atributů vytváří zvláštní druh hudebního uspořádání, které autor označuje termínem rhizomatická forma v návaznosti na koncept rhizomu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho z knihy Tisíc plošin.