Britská spisovatelka a novinářka Gitta Serenyová se koncem druhé světové války jako pracovnice UNRRA stala svědkem mnoha důsledků nacistických zločinů, což ji po válce přivedlo k myšlence najít někoho, kdo by vysvětlil, jak zdánlivě normální lidské bytosti dokázaly páchat takové krutosti. Po procesu s bývalým velitelem vyhlazovacího tábora Treblinka Franzem Stanglem, který byl v Německu odsouzen na doživotí, využila v roce 1971 možnost s ním celkem sedmdesát hodin hovořit. Tento nacista po válce uprchl přes Řím do Brazílie, kde ho vypátral Simon Wiesenthal. Stanglovu výpověď autorka konfrontovala se svědectvími několika bývalých vězňů, kteří přežili, a lidí jemu blízkých. Vznikl tak pozoruhodný dokument nejen o organizaci nacistických zvěrstev, ale také o roli katolické církve za války.