„Senta myslela na Itziga Goldmanna, který pravděpodobně právě teď předával soupis uměleckých děl a klíče od svého obchodu pověřenci říšské komory, a na slib, který mu dala. Tak to by bylo, pomyslela si. Sbohem, ty třpytivý, smradlavý, všechny požírající Berlíne. V tvém břiše mi bylo dobře, ale teď mě vyplivni. Nech mě jít. Zúčtovali jsme.“V Berlíně to žije, ale teprve 27letá Hana má pocit, že sama ještě žít nezačala. Její babička Evelína se naopak téměř po sto letech nemůže dočkat konce.Všechno změní až dopis z Izraele, v němž je Evelína identifikována jako dědička ztracené umělecké sbírky. Jak to, že Hana nemá ponětí o židovských předcích? A proč Evelína tak vytrvale odmítá mluvit o minulosti a o své matce?Stopa obrazů vede až do dvacátých let minulého století, k svéhlavé dívce jménem Senta...