Maďarský bohemista, literární vědec, estetik a vysokoškolský pedagog István Vörös je především básník, třebaže doma i v zahraničí jsou oceňovány i jeho prózy a dramatické texty. A básník je to nápaditý, hravý, nekonvenční. Všechny uvedené kvality zcela samozřejmě a přirozeně uplatňuje rovněž ve svých odborných reflexích. Sám je označuje za myšlenkové experimenty oscilující mezi studiemi a eseji. Jejich důležitou vlastností je pak permanentní sebereflexe, komentování vlastních postupů a výkonů. Ne nadarmo se Vörös považuje za postmodernistu, autohermeneutika patří k základním rysům tohoto fenoménu. Stejně jako reinterpretace tradičních příběhů či ideových schémat. […] (pracuje) s dekonstrukcí, respektive konstruktivní destrukcí a fascinací tradičně protikladnými pojmy, odpovídajícími ontologickému protikladu mezi smyslově vnímaným a srozumitelným, případně mezi jeho variantami (například slovo psané a mluvené, rozum a šílenství, smysl doslovný a obrazný, mužský a ženský rod). (z předmluvy Lubomíra Machaly)