Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka. Jde o jednu z méně známých a literárněhistoricky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní. Navazovali především na předválečný surrealismus, který později přepsali vlastním tvůrčím vkladem na takzvaný monstrualismus. Z dlouhé řady realizovaných samizdatů jsou některé nenávratně ztraceny, jiné se dochovaly. A právě všechny ty dochované – vedle titulních Chodců zeleně jde o sborníky Mezitím, Ochranné prostředky, Schopnost skutečnosti, Záchody a PF 49 – jsou shromážděny v tomto svazku.