Myslíte si, že se autoři, katolík John Micklethwait a ateista Adrian Wooldridge, budou jako novináři zasazovat o mezinárodní politickou agendu, založenou na náboženství. Velký omyl. Toužíte snad po vášnivě ideologické knize, v níž se dozvíte, které světové náboženství je nejlepší? Zklamete se také. Ale pokud se zajímáte o suše analytické dílo, plné nezaujatých údajů a postřehů z oblasti sociologie a politologie náboženství (hlavní důraz je ovšem kladen na křesťanství a Spojené státy a na otázky vztahu náboženství a moderního způsobu života), zjistíte, že máte v rukou strhující čtení, které českého čtenáře doslova zahrne záplavou informací z oblasti, o jejíž existenci prakticky neměl ani tušení.Kniha sice byla dopsána ještě před změnou na papežském úřadě, dokonce před bin Ládinovou smrtí a „arabským jarem“, ale základní myšlenka a závěr jsou nadčasové: současné problémy ve světě nespočívají v náboženství samotném, nýbrž ve spojení náboženství s autoritářskou mocí. Autoři poukazují na návrat víry v Boha do veřejného i soukromého prostoru všude na světě, a zároveň nutí čtenáře, aby se nedívali na náboženství jen z hlediska dobra a zla, nebo pravdy a lži, ale aby zaujali přemýšlivější postoj a uvážili především užitečné světské role církví. Knihou prostupuje dějinná otázka: Je moderní svět nepřítelem náboženství? První odpověď dala revoluce ve Francii, jejíž vůdci prohlašovali, že náboženství je problematické samo o sobě a že by společnost měla přijmout sekularismus. Druhou odpověď formulovali Otcové zakladatelé Spojených států, kteří přišli s odlukou státu a církve a vizí náboženské svobody a názorové soutěže, zaručující zdravý vztah mezi vírou a politikou. Dějiny ukázaly, že se ekonomická prosperita a náboženská svoboda vzájemně podmiňují a že se náboženství a moderní svět vzájemně nevylučují. Vize úplné náboženské svobody, náboženské plurality a vzájemné tolerance zároveň vyžaduje, aby si jednotlivci mohli svobodně vybrat své vyznání – nebo aby ho mohli svobodně odmítnout.