Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu. Básník oživuje pomocí slov něco, co jsme dávno považovali za zbytečné, za odsunuté, třeba i za nepodstatné, to když dává smysl věcem, která je třeba znovu najít, pojmenovat, očistit a vyzdvihnout. Vedle toho tuto vážnost Bendzák neustále narušuje lehce sarkastickým odstupem, aby z veršů vystupoval osamělý, byť tu a tam alkoholu a samotě nadbíhající vyděděnec. Verše co nehrají si na víc, než jsou, neohromují, spíš konstatují stav věcí.