Nejdřív mě můj soused Deacon rozčiloval. Vypadal sice skvěle a byl přátelský, ale často jsem se kvůli němu nemohla vyspat. Bydleli jsme totiž vedle sebe a zdi byly dost tenké, takže jeho „hrátky“ s přítelkyněmi jsem slyšela skoro každou noc. Jako svobodná matka jsem to neocenila. Brzy se však situace obrátila – když dcera jednou v noci nepřestávala naříkat, pan Děvkař mi zaklepal na dveře. Jako zázrakem jeho hlas Sunny uklidnil, a konečně přestala plakat. A když ji objal, usnula mu v náručí. Navenek byl drsný, ale uvnitř? Můj soused byl zaříkávač dětí! Po té noci se z nás stali přátelé. Nosil mi latté, povídal si se mnou… prostě nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měla. Časem jsme se sblížili, až jednoho večera jsme překročili hranici. Naše přátelství se změnilo v naprostý chaos. Zamilovala jsem se do kluka, který se zapřísahal, že nechce žádný vážný vztah a nikdy nebude mít děti. Věděla jsem, že i Deaconovi na mně záleží, přestože se Sunny nezapadáme do žádného plánu, který si kdy vytvořil. Nebyl pro mě tím pravým mužem… jenže pro mě už nebyl ani kamarádem. Takže jsem mu začala říkat „anti-přítel“. Proč si ale ze všeho nejvíc přeju, abych byla tou jedinou ženou, která ho změní?